|
Poznání během posledních let učinilo obrovské pokroky. Mezi pro budoucnost nejdůležitější objevy patří dvoušroubovice DNA, která dala pohledu na živý pozemský svět zcela nový rozměr.
Při minimální míře abstrakce a při dnešním stadiu poznání můžeme již dále pokračovat tím, co je DNA. Pro většinu lidí, kteří shlédnou populárně vědecké seriály se DNA jeví jako zapeklitá skládačka, ve které jsou ukryty informace o každém z nás, které určují většinu věcí, se kterými se budeme v průběhu života potýkat, jací budeme a jak budeme žít. DNA je však především unikátním programem, který určuje, co bude která buňka v lidském těle za jaké situace dělat, obsahuje klíč k syntéze všech potřebných enzymů, mechanismy, jak překonat většinu úskalí, se kterými se může organismus setkat a především je schopna sama sebe reprodukovat, což při pohlavním rozmnožování dává prostor k téměř nekonečnému množství kombinačních možností. DNA je tedy vlastně jedinečný software, který se sám podle daného algoritmu vyvíjí a v reálném světě testuje všechny kombinační možnosti na životaschopnost.
Neuvěřitelné je, že zatímco v technických oborech existuje hardware a software samostatně a cílový komplet se není schopen reprodukovat natož zdokonalovat sám sebe (a pravděpodobně dlouhá léta ještě schopen nebude), DNA je vlastně takový operační systém buňky a buňka je onen hardware. Každá buňka těla obsahuje stejný software a původní harware se modifikuje podle instrukcí software. Pokud dojde k lokální poruše software, buňka spáchá autodestrukci, aby nenarušovala systém, pokud jsou poruchy rozsáhlé, organismus je sám zahuben rakovinou, která je také jasně daná v příkazech buňce (statická buňka z pevné tkáně, kde je porušena DNA a nedošlo k autodestrukci, se z tkáně vytrhne a prodírá se do krevního řečiště, aby mohla šířit zhoubu - to není náhoda, to je program - zůstat a zemřít by bylo jistě jednodušší).
Obslužný software buňky je nesčetněkrát rozkopírován v celém těle, je schopen pracovat s mnohem vyššími celky, než je jen pouhá buňka, kooperovat součinnost orgánů, operace proměn a růstu, dokonce dokáže dát vzniknout myslící bytosti a ovlivňovat způsob jejího myšlení. Je neskutečné, že všechny informace pro tak komplikované stvoření, jakým např. člověk nepochybně je, jsou zakódovány pouze v jediném malinkatém zárodku života - v jediné buňce.
Jen na okraj je třeba si připomenout, že všechny buňky na zemi obsahují v DNA program napsaný stejnými čtyřmi základními písmeny programovací abecedy. Neexistuje na zemi tvor, který by měl obslužný software napsán jiným jazykem (i když po důsledné úvaze musíme připustit, že v podstatě není žádný důvod, aby nebyly základními stavebními kameny sekvencí úplně jiné sloučeniny, které se vážou obdobným způsobem). Všichni živí tvorové a rostliny na zemi vytvářejí vyrovnané společenství, které se vzájemně doplňuje a i přes mírné výkyvy ve stabilitě jde pravděpodobně o velmi komplikovaný model, který si evidentně přizpůsobuje prostředí tak, aby se mohly vytvářet stále nové a komplikovanější formy života.
Když se narodí mravenec, tak ví, jak má vypadat mraveniště. Jde o pevný program (instinkt), kdy se ne právě zjevnou cestou dostaly jasné instrukce přímo do DNA a jedinci je pak vykonávají bez toho, aby je museli objevovat nebo si je předávat z generace na generaci formou vzdělání. Je možné, že DNA obecně (zjevně velmi dokonalý univerzlní program, ve kterém je pravděpodobně navržen celý systém komplexně) obsahuje tzv. "knihovny" - termín z programovacího jazyka označující balíky informací pro rešení konkrétního problému, které nemusí být nikdy použity, ale když nastane čas, tak se zařadí do programu (radarový systém netopýra, princip neuronů, oběhová soustava, oko mouchy a mnoho dalších - to vše jsou čistě technické aplikace, za kterými by stály desítky let bádání, vědecké zázemí a mnoho vzorců a systematického zkoumání, než by vznikly první funkční vzorky - o náhodném vzniku podobných systémů snad nelze ani diskutovat).
Tím by se instinkty mravence vysvětlovaly, protože do programu nemůže být nikdy jinak než uměle vloženo něco, co v něm nebylo původně předdefinováno, aby se to poté rozvinulo. V našem technickém světě se bohužel o rozvoj programu zatím vždy v reálu stará pouze tým programátorů, protože technické aplikace lidských technologií ještě zdaleka nedosáhly ani hranice, aby byly schopné zcela bezchybného provozu či automatických oprav, natož sebezdokonalování. Teoreticky to možné je, ale to až od určité prahové hranice výše. A ta je mnohem vyšší, než kam jsme dosud dosáhli.
Ale abychom to shrnuli. Po několika zásadních objevech a systematickém zkoumání DNA tedy víme, že před námi leží biliony jedinečných modifikací stále stejného programu, napsaného ve stejném jazyce, který využívá ke svému provozu stejných principů. Primárním zdrojem energie systému je slunce. Primárním stavebním materiálem jsou uhlovodíky. Jedinci umírají dříve, než může informaci v nich obsaženou poškodit zub času, princip buňky spočívá v tom, že informace zůstává, ale materiál, ve kterém je otisknuta se neustále mění. Díky tomuto faktu je informace ukrytá v DNA v čase prakticky nezničitelná. DNA se neustále kopíruje a sama sebe přizpůsobuje okolnímu prostředí, přičemž dává vzniknot nespočtu druhů organismů, které se vzájemně doplňují v rámci ekosystému a proměňují planetu. Lze to abstrahovat tak, že nespočetné množství prográmků se nepřetržitě testuje bez omezení v čase a prostoru a stále se zdokonaluje a cílem je nějaká meta, o které nevíme absolutně nic.
V případě jakékoliv tragédie stačí zřejmě přežít jedinému druhu či skupině buněk a systém opět osídlí celou planetu. Přitom nepotřebuje vůbec nic, co by bylo nedosažitelné a dělá jen jednu jedinou věc. Vdechne neživé hmotě život. Takové netechnické perpetum mobile, které nepotřebuje vlastně nic. Umělecké dílo, nejdokonalejší věc, kterou lze v případě velmi vyspělé technologie vytvořit. Žijící myšlenka (informace, odkaz) , která bez ohledu na svého stvořitele přežije vše.
A jsme u jádra věci. Výše uvedená fakta jsou prokazatelná a v dnešní době si je zvídavý člověk může lehce potvrdit. Ale vtírá se zajímavá i nepříjemná otázka zároveň. Jak to, že se celá technická civilizace se svou vyspělou technologií těžce lopotí a po vytrvalém úsilí s velkým úspěchem získá v nejprimitivnější podobě něco, co ve velmi dokonalé formě náhle nalezneme v každém z nás jako podstatu života starou pravděpodobně milióny (či miliardy) let ?
To je velmi nepříjemná otázka a obávám se, že bude příčinou toho, proč tento článek vyjde maximálně v sousedství článků o výzkumu geopatogenních zón a léčebných účinků obrazů pyramid.
Na druhou stranu je třeba říct, že jen velmi omezený hlupák by si ji nepřipustil. Ve školách se učíme, že život vznikl náhodně. Ať již to byly páry amoniaku nebo pád komety nebo cokoliv jiného, v dnešním stadiu poznání se to jeví jako čirý nesmysl. Za podstatou života tak, jak byla v DNA poznána, stojí naprosto evidentně intelekt. Program je myšlenka vtištěná do hmoty. Může mít abstraktní i konkrétní podobu, ale jsou věci, které prostě nemohou vzniknout samy od sebe. Každý programátor ví, že i kdyby mu po klávesnici tisíckrát (nebo biliónkrát) přeběhl pes či kočka, mohou vzniknout nejrůznější sekvence znaků, ale nikdy se z nich nestane funkční program. Ten totiž nikdy není náhodný. A program obsažený v DNA je program s velkým "P".
Již na počátku musel být natolik dokonalý, že dokázal úspěšně modifikovat sám sebe, jinak by z první buňky druhá buňka nikdy nevznikla. Také musel mít již na počátku k dispozici velmi sofistikovanou buňku, která bude fungovat podle instrukcí programu. Jde o natolik složitou věc, že náhodný vznik je vyloučen a pokud budeme tvrdit, že se vyvinula z věcí jednodušších, tak se můžeme kolem sebe rozhlédnout a budeme muset konstatovat, že nic jednoduššího než buňka či virus, který k přežití potřebuje opět buňku "NEEXISTUJE". A zřejmě ani nikdy neexistovalo, protože buňka je ve svém nejjednodušším provedení minimální funkční celek, který je však sám o sobě podstatně složitější než například tryskové letadlo.
Tudíž dnes operujeme s teorií srovnatelnou s tím, že z písku vznikl tvar tryskového letadla a změnil se ve funkční stroj a uvnitř se zjevil pilot. To není dobré. Pro děti ve škole je to ještě pochopitelné, ale v podstatě se jedná o ignoranci srovnatelnou se středověkým výkladem kosmických těles. Měli bychom si tedy otevřeně přiznat jedinou větu :
Život na zemi je produktem mimozemské a pravděpodobně velmi staré technologie.
Tím se vše velmi paradoxně vyjasní. Jednak si již nemusíme dávat tu stupidní otázku, zda existují jiné světy, kde je život. Samozřejmě, že z principu existovat musí. Kde se objevila buňka a byly vhodné podmínky, tam musí existovat život (statisticky musí být vhodných a tedy živých světů nekonečně mnoho - pokud byly spóry buněk rozprášeny do kosmu svými tvůrci plošně).
Pokud povolíme uzdu představivosti pak můžeme dokonce i pochopit, že cílem evoluce nebude zřejmě nějaké absurdní monstrum, ale moudrá inteligence, která se zbaví svých animálních základů. Tedy bez ohledu na to, zda úspěšná vývojová větev byli savci, plazi, hmyz nebo cokoliv jiného, moudrost je jen jedna. A o to tady možná šlo. Nebo také ne, to ukáže čas. Ale vrcholem barbarství je záměrně žít v bludu.
|