TOUHA je ZÁZRAK kámo ZÁZRAK

K napsání tohohle blogu mě inspiroval Mill a jeho vlákno, protože tak opačné povahy jako jsme my dva se hned tak nevidí ...
On a já jsme jako Mount Everest a Krubera-Voronja ...
Zatímco Mill hledá štěstí v asketickém životě jen s tím nejnutnějším, pro mě vždy byla a je největší životní energií, hnací silou i smyslem života TOUHA.

Už jako malý jsem ji poznal velmi dobře. Když mi bylo asi 7 let, viděl jsem v hračkářství poblíž základní školy obrovskou pestrobarevnou plyšovou slepici. Vypadala skoro jak z Moorhuhnu (i když to bylo dobrých 20 let před jeho naprogramováním). Strašně jsem ji chtěl. Prosil jsem rodiče, ať mi ji koupí, k narozeninám, k svátku, k Ježíšku ... neminul den, abych se tam na ni nešel podívat, a vydrželo mi to minimálně rok. Rodiče však zastávali názor, že jsem na takové hračky už velký, a nikdy mi ji nekoupili. Pak se o tom náhodou dozvěděla jedna vzdálená teta a plyšovou slepici mi přivezla. Jinou, menší a ne tak hezkou, ale to nevadilo. Měl jsem radost jak nikdy. Nadlouho to byla moje nejmilejší hračka. Spal jsem s ní až asi do 12 let a mám ji schovanou dodnes.

Jako dítě jsem také hodně toužil po různých živých zvířatech. Tady se mi ovšem splnilo máloco, měl jsem jen rybičky a později králíky, kteří byli stejně na maso. Ale vydržel jsem týdny a měsíce snít o tom, jak mám třeba papouška. Smůla - přes rodiče tohle nikdy neprošlo - ale už jen ta touha a nepatrná naděje, že se to někdy splní, mi stačily ke štěstí.

Při každé štědrovečerní večeři jsem jako dítě tradičně zvracel. Částečně za to možná mohl nechutný bramborový salát, který jsme mívali, ale spíše bylo příčinou napětí, jestli dostanu to, po čem jsem nejvíc toužil.

Vždycky jsem po něčem toužil, a i když jsem to nemohl mít, bavilo mě se k tomu aspoň částečně přibližovat. Jako early teenager jsem hodně jezdil na horském kole. Rodiče mě nikdy moc nerozmazlovali a koupili mi ten nejlacinější shit (15 kg, přehazovačka bez aretace a gumové pedály, na které nešly namontovat ani klipsny). Ale co naplat - jiné kolo nebylo, a tak jsem aspoň šetřil z kapesného a z dárků, co se dalo, své staré věci, které jsem už nechtěl, jsem normálně prodával, a čas od času vždycky koupil nějakou lepší součástku a pak si to po večerech stavěl a ladil a čistil a byl šťastný, že to mám. (Poznámka: Když jsem o cca 15 let později zařizoval svůj první vlastní byt, probíhalo to docela podobně.)

Pak jsem, ještě v rané pubertě, v typickém období, kdy kluci obdivují rychlá auta, nesmírně toužil po sportovním voze. Okukoval jsem auta na ulicích i v salonech, představoval jsem si, jak si na nějaké úžasné fáro hned po škole vydělám a pak budu jezdit po Evropě jako největší frajer a holky se na mě jen pohrnou (inu, jak to v těch stupidních filmech bývá) a lámal jsem si hlavu, jak to zařídit. Z téhle touhy tedy nebylo nic (naštěstí) ale vydržela mi asi nejdéle.

Musím také zmínit svůj první počítač. Vlastně to ani počítač nebyl, neboť se to nedalo programovat. :-)) Byl to digitální diář Casio, uměl vlastně jen uchovávat datové položky v txt formátu či velmi primitivní databázové formě (telefonní seznam, vizitky), jednoduchý plánovací kalendář, hodiny, budík, kalkulačka a to bylo všechno. Kapacita paměti 64 KB. Ale mělo to slot na rozšiřující karty, které byly buď paměťové, nebo softwarové (vědecká kalkulačka, primitivní excel, vícejazyčné slovníky a logické hry).
Prahnul jsem po tom gadgetu asi rok. Všechny tyhle touhy měly stejný průběh - shánění detailních informací, okukování obchodů (hůř než holka) a intenzivní snění o tom, jak si to jdu koupit. Stálo to tehdá 5300 Kč a to byly pro mě, v prváku na gymplu, nedosažitelné peníze. Na brigádu jsem ještě nemohl, tak co dělat? Na zahraničních stážích, kam jsme jezdili s gymplem, jsem ušetřil skoro všechno kapesné. Zbytek nakonec darovali rodiče s vidinou toho, že to využiji jako učební pomůcku. To byla nakonec pravda - zapisoval jsem si tam učivo a používal při anglině a italštině ty rychlé a praktické sw slovníky, takže ta krásná hračka mě paradoxně přitahovala k učení. Přesně podle Komenského hesla "škola hrou". :-)) Ale hlavní věc byla, že mě to přitáhlo k počítačům.

A s tím souvisela moje další obrovská touha - stát se programátorem. Kvůli téhle touze šly všechny obvyklé zábavy puberťáků, jako fotbal, hokej či diskotéky absolutně mimo mě. Všechen svůj volný čas jsem trávil u svého prvního PC 486 s Windows 95 a učil se programovat v QBasicu, Turbo Pascalu a později Visual Basicu 5.0 (poznámka: byl legální, stál asi 4100 Kč a vydělal jsem si na něj v 18 letech na své první brigádě, za celý měsíc práce). Tak velká byla moje touha být programátorem.
Kvůli ní jsem se sám od sebe během jednoho roku zlepšil v matice i ve fyzice z trojek na jedničky, vyvzdoroval si, že budu maturovat z informatiky (za 1 - a z matiky také) a šel na FEL.
Ten jsem však nedokončil jako většina, takže jsem si musel najít první práci. Začínal jsem v roce 2001 na technické podpoře (vytahovač zmuchlaných papírů z úřednických tiskáren a profesionální mačkač Ctrl+Alt+Del :-)) ale po 3 letech a 2 změnách místa jsem se poprvé dočkal toho, že moje kódy byly doopravdy používány.
Touha stát se programátorem se mi splnila tak nějak částečně. Nikdy jsem sice nebyl vývojářem na plný úvazek, ale vždy jsem dělal na různých IT pozicích, jejichž součástí bylo programování. A tak tomu je i dnes v té nadnárodní firmě.

Vůbec - když jsem ve svých 22 letech vstoupil tak říkajíc do produktivního věku a začal pravidelně vydělávat své vlastní peníze, byl to naprosto fascinující pocit. Najednou jsem si mohl koupit cokoli, na co jsem měl, a nikoho jsem se nemusel ptát. Náležitě jsem toho využíval. Co jsem vydělal, to jsem prožral a utratil. Bydlení jsem tehdy ještě neřešil, žil jsem u mámy v podnájmu a užíval si mládí.

Jenže jak jsem si tak dopřával, začala se ponenáhlu vytrácet z mého života touha, a s ní pozvolna i radost ...
Nebylo z čeho ji mít, materiální věci, po kterých jsem dříve tak toužil, náhle neměly žádnou hodnotu ...
A z mého někdejšího krásného snu o programátorovi stala nudná každodenní povinnost ...
A objevily se první depky.

Pak mě jednoho dne osud zavál do speleologického klubu, kde jsem našel další milovanou činnost, ale hlavně spoustu přátel. Rázem bylo touhy dost, víkend co víkend jsem trávil v jeskyních, na skalách nebo umělých lezeckých stěnách, celou zimu jsem strávil technickým lezením po laně s pytlem kamení v podvěsu, abych zesílil a zdokonalil se tak, abych mohl jet na expedici. I to se vyplnilo. Po roce jsem lezl stometrové propasi na Slovensku, po dvou letech i půlkilometrové v Alpách. Bylo to tehdy moje snad nejšťastnější období v životě. Ale jak už to bývá, nic v životě netrvá věčně. I tohle nadšení po čase ztratilo svůj lesk, protože se tak či onak naplnilo a touha vyhasla ...
Někteří staří lidé odešli, noví přicházejí ...
A také jsme trochu zestárnuli.

Pak přišla nutnost zařídit si vlastní bydlení, takže jsem udělal to, co většina mladých, co plánuje v této zemi zůstat ...
2+kk a hypotéka na zbytek prodiktivního věku ...
A ovšem také nová, úžasná touha. Moje 2+kk musí vypadat jako Tugendhat!
Nebo tedy, aspoň jako to, v čem žily u Tugendhatů služky :-))
Takže 2 úžasné roky budování, shánění modernistického nábytku chrom a sklo (čím studenější, tím líp se v tom cítím, nesnažte se mě pochopit, jsem prostě takový) ...
A postel s lampičkami a knihovna podle mého vlastního projektu ...
A spolykalo to všechno, co jsem za ty 2 roky vydělal ...
A konec, hotovo, dobudováno, už není co vylepšovat, přesně jak o tom psal ten Loos.

A tak jsem poznal jednu velkou věc ...
Není tak špatné, když se naše touhy nevyplní ...
Ale průser je, když po ničem netoužíme.

Nedávno jsem se rozhodl pro nový koníček: Naučím se trochu sofistikovaně fotografovat (zase nová výzva, další možnost poznávat nové věci) ...
A za tím účelem si chci pořídit digitální zrcadlovku ...
Stačilo by jen zajít do banky pro navýšení limitu kreditky, a mohl bych ji okamžitě mít ...
Jenže to by nebyla ta pravá radost.

Tak jsem si raději koupil dětskou střádací kasičku a z každé výplaty tam nasoukám pár banovek ...
A užívám si TOUHU.

Pokud dokážeš dobře poradit, pomoci s problémem nebo jsi něco podobného zažil, pak dej svou radu.
Příspěvky se vkládají přes okno v dolní části obrazovky. Pokud tam okno není, pak je již diskuse uzavřena.

Petr: Tvůj článek začíná slibně a já při jeho čtení čekal, jaký je ten můj protiklad. O žádném jsem se ale nedozvěděl. Špatně si také vykládáš štěstí v žití s tím nejnutnějším, alespoň v mém případě. Snažím se jen kolem sebe nemít nepotřebné věci, čili mít jen ty potřebné.
Také jsem strávil školní prázdniny trháním třešní a višní pro ZD, kilo po kile, korunu po koruně jsem byl blíž své touze, Commodore 64 vč příslušenství. Ano, také mám touhy, i dnes, jen za nimi nejdu s koulí na noze v podobě "nepotřebných" věcí jako je TV, nový iPhone a pod.
Potřebuji TV? Velkou? Plazmovku? Nebo telefon co umí víc než potřebuji, aby uměl, jen proto, že ho každý druhý má a mám platit dalších několik set korun měsíšně za jeho připojení na internet když už jeden doma mám, nebo mám vzít 15 či 20 tisíc a jít si koupit jinak nefunkční nábytek do obýváku jako podstavec pod televizi, protože to tak má doma každý?
Ne, tímhle směrem mé touhy nejdou a nemyslím si, že žiji s minimem věcí. Jen se mi bez té koule s řetězem, kdy z člověka odtékají peníze všemi směry jde lehčeji a rychleji.

Mill: Tak to promiň, já jsem tvůj článek pochopil tak, že se vyžíváš v asketismu. Já jsem asketismus nikdy neměl rád (i když, v zájmu své touhy jsem ho byl také schopen).
Jde o to, že jsem tu touhu vždycky dokázal (a snad ještě stále ještě dokážu) tak intenzivně PROŽÍVAT, že mě dočista naplňovala už sama o sobě. A to i přes to, že to byla (zvláště dříve) touha po věcech, kterým ty bys řekl zbytečné.

V obou textech je kus pravdy. Tu touha, kterou Petr perfektne popsal a kterou dobre znam, tak ta je temer vzdycky nakonec na vsem to nejhezci. Na to se nejlepe vzpomina. Za posledni rok dva se vsak do mne vkrada i kus Milla, je to opravdu zajimava kombinace a vubec se nevylucuje.

Iphone nemam, na televizi se mi prasi, koncesni poplatek jsou vlastne vyhozene penize, az tv odejde, tak asi zadnou ani kupovat nebudu. Na zpravy se da obcas mrknout na netu. Film se da taky zkouknout na pc. Na znackove hadry jsem nikdy nebyl.

Notimportant: PŘESNĚ! Jak jsem už párkrát psal, mám ještě jeden koníček, sbírám starožitné kalkulačky, abych si tak nějak udržoval pozitivní vztah ke své profesi. Ale to ti mohu říci, že nejkrásnější jsou, dokud jsou na eBay. :-))
Takový sběratelský unikát, dokud je v aukci, tak po něm vášnivě toužíme. Každý den tam tu aukci sledujeme, ptáme se na podrobnosti, spekulujeme, kdo všechno z konkurenčních sběratelů si toho ještě všiml a na kolik to asi půjde. Čekáme den za dnem (obvykle 7 nebo 10 dní) než bude konec, a schraňujeme vyčleněné peníze na svůj pokus o štěstí. Jsme až po okraj plni roztodivných krásných pocitů, užíváme si svou nádhernou TOUHU se vším všudy.
Pak přijde vyvrcholení ... poslední minuta před koncem, která bývá nezřídka uprostřed noci (pokud je to z USA) takže budík, login a mačkání F5, srdce bije až v krku, dokud nezbývá do konce 15 vteřin, a BUMHO! přihodíme všechno, co máme.
Pokud to vyhrajeme, následuje krátký pocit opojení, než se převedou peníze, vyškemrá tracknumber od balíku a udělí feedback. Pak ještě touha doznívá v podobě napjatého očekávání balíku, každý den zadáváme tracknumber do formuláře, abychom věděli, kde náš poklad momentálně je, a jednoho dne je už konečně na naší poště. Letíme tam ještě před začátkem otevírací doby, balík vyzvedneme, doneseme domů a roztřesenýma rukama otevřeme, následuje poslední prudký výbuch radosti a pocit naplnění, chvíli si pohrajeme, a dál ... ? Dál už máme jen další mrtvý krám ve skříni.

Petr: Hezký.

K tomu musím říct, že jsem ještě na gymplu stavěl anténní zesilovače a chytal polskou televizi a strašně jsem miloval ten lesk a show televize, filmů na pašovaných VHS a představoval si, jak to asi vypadá v těch studiích, kde vystupují nejkrásnější dívky, hlasatelky, jaký je všechen ten lesk, jak to vypadá, když se točí film, vysílá v rádiu. Těch předtav jsem měl plnou hlavu a hned po předčasném ukončení studia na FEL (propustili mne dříve za dobré chování :) tak jsem se šel přihlásit do čeké televize.

Sdělili mi, že teď právě televize propouští všechny zaměstnance, kteří byli za socialismu prorežimní a že když propouštějí, tak nepřijímají (rok 1989). Sdělil jsem jim, že komunista nejsem a že tedy mne přijmout mohou. Znovu mi slečna na personálním oddělení zopakovala, že teď propouštějí, takže tedy logicky nepřijímají ať to zkkusím za půl roku.

Nastoupil jsem tedy do Tesly a zkoušel jsem na dvou VHSkách stříhat filmy, mixovat zvuk a byl děsný fanda do filmů a v kině trávil většinu času. Když Tesla krachla, tak jsem šel do obskurní televizní společnosti, kde se dělalo prakticky všechno, přes kameramany jsem si i zahrál v několika reklamních spotech (na akuvrtačky a sprej do pneumatik), pak jsem se přihlásil na FAMU, pak dělal v rádiu, pak v HBO, pak v jiném rádiu, pak v další televizi o 10 let později už šéfa, pak zase v rádiu zvukaře a najednou jsem zjistil, že mne to nebaví.

Všechno co jsem o tom kdy chtěl vědět a všechno co jsem chtěl umět jsem uměl. Když jsem byl ve stanici O a seděl za velkým digitálním mixážním pultem a neustále měl ruku na šavli a byl jsme to já, kdo dával zvuku jeho konečný tvar, tak jsem si říkal, že hezký, že jsem asi docela dobrej, kluci kolem mne obdivovali a chválili si, že když mám směnu já, že je to "Absolutní zvuk", prostě to znělo jinak ..

Jenže já jsem si spočítal, že za ty prachy co dostávám, nikdy nebudu bydlet ve svém a že sice programuju už léta bokem, ale že mne to programování vlastně baví víc než moje práce i můj obor. Že už nemám kam dál se posouvat, co se dá dokázat jsem dokázal, všechno ostatní už je jen rutina a jen se člověk pořád učí na nových a nových zařízeních, jak s nimi dokázat staré dobré fígle a věci, které vlastně dělám už poslepu.

Od té doby, co jsem změnil obor, tak fajn, ale vlastně mi chybí to, co by mi v životě dělalo radost. Všechno co jsem měl rád jsem postupně změnil na svou práci a tím to vlastně úplně ztratilo půvab.

V podstatě ti závidím (v dobrém) jak se těšíš na tu zrcadlovku. Já mám vysokoškolské zkoušky z focení modelek, ze skladby obrazu, jak se co dělá, učil mne největší machr senilní Km.och, který nám všem vysvětloval, že holka má mezi nohama šipku aby všichni viděli, co je na ní nejdůležitější a jak je potřeba tu šipku i holku nasvětlit, aby byla pěkná :) "Fotografie je kresba světlem", jak pravil.

No a já si říkám, že až jednou budu mít peníze, že bych rád natočil svůj film, napsal svou knihu, na kšeft fotil sety modelkám (jenže když mi sem agentura nabídla do bytu, že mi bude posílat do jedný cimry předělaný na atelier, modelky a že je budu fotit nahoře bez, tak jsem nafotil tři sety a uvědomil si, že ty zvířátka co fotím jsou nebezpečný a že si budu muset připlatit za pojištění bytu a riziko je takový, že se to nevyplatí a nechal jsem toho). A jak říkám, dnes nemám na co se těšit.

Jediný co mi zůstalo, že se mi líběj ženský. Zatím.

Blogger: Taky hezký.

Těžko se člověk zbavuje věcí a hlavně činností, které míval rád. Říká se, že stará láska nerezaví, a v mém případě třeba ta jeskyňařina je taková stará láska. Za ty roky v klubu jsem už zažil ledajaké krize, ti kluci, co jsem s nimi jezdil na ty náročné expedice a považoval je div ne za rodinu, tak ti se na to vykašlali úplně a vidím se s nimi míň než jednou za rok. Ale jiní, dobří kamarádi zůstali, a přišli noví, vedení se ujal schopný člověk, a tak to žije. Netrávíme už sice úplně všechny víkendy v jeskyni nebo na laně, ale i tak uděláme zatraceně dost práce, objevů máme dokonce víc než předtím a letos se po čtyřleté odmlce opět chystám na expedici.

Tak co kdybys to zkusil také tak nějak? Co třeba dělat příležitostně zvukaře třeba takovému Plíhalovi na koncertech, nebo někomu takovému? Klidně na střídačku nebo jen jako záskok, až bude jeho zvukař na dovolené, ale prostě aby ses toho nemusel úplně vzdát? Myslím, že by to byla škoda.

Notimportant: iPhone jsem měl, touha po něm byla obrovská, jenže když jsem to pak měl v ruce a zjistil, že to vůbec nemá funkci mass storage (pro laiky: že si do toho nemůžu nahrát žádná soukromá data a zase je dostat ven), tak mou touhu vystřídalo strašlivé zklamání, vztek na sebe, jak jsem naletěl, a strašlivá nenávist k firmě Apple, protože zamlčení tak zásadní informace je těžce neetické. Obratem jsem ten sráč prodal, dokud byly ještě ceny vysoko, a dlouho psal všude možně po internetu varování pro ostatní. Od Applu si už do smrti nic nekoupím a iPhonu neřeknu jinak než scheissPhone.

Petr: primarne to nebylo o iPhone, ale nevadi, nad mass storage jsem taky kroutil hlavou. Takovy zaklad. Urcite kazdy od koho budu eventualne chtit nejakou hudbu, bude nadseny, kdyz mu reknu, ze musi nainstalovat iTunes.

Jinak me osobne se treba libi Macbooky Pro 13', protoze zpracovani mi prijde opravdu na urovni. Ale hardwarove je to zase celkem v haji.

Svuj posledni telefon jsem mel pet let. Kdyz jsem to nedopatrenim zminil v obchode, tak mi prodavacka rekla, ze kdyby byli vsichni jako ja, tak ze zkrachuji :-)

Petře - Si myslíš, že Plíhalovi nikdo nechce dělat zvukaře a tak vezme někoho cizího?

NotImportant: To s tím mass storage byl přece prachsprostý záměr a podraz na zákazníky. Jejich cílem je, aby si lidé nemohli posílat soubory (zvláště hudební nebo filmové) mezi sebou, ale aby je museli kupovat na iTunes. To bych ještě pochopil. Kdyby to mělo nějaké ochranné mechanismy na ty média. Ale uzamknout celý filesystém tak, že si tam nemůžeš nahrát ani svůj vlastní wordovský soubor, upravit si ho na cestě, a doma ho překopírovat z iPhone do PC, to hošánci přestřelili. To byla sviňárna a podraz non+ultra, za tohle Stevu Jobsovi přeju pomalou a bolestivou smrt. ;-))
Někteří vývojáři se to pokoušeli obcházet všelijakými bizarními metodami, jako třeba, že každá aplikace, která pracuje s vlastními datovými soubory, má vestavěného e-mailového nebo FTP klienta pro jejich transfer, a interní adresář pro jejich ukládání, přístupný pochopitelně jen z té aplikace. Ale v praxi to bylo stejně nepoužitelné.

Radek: To byl jen takový nápad ... když ne Plíhalovi, tak komukoli jinému ... ale prostě jde o to, aby se člověk nemusel tak úplně vzdát věcí, které míval rád.

To co tady popsal Petr je přesně ta věc,pro kterou plno lidí teskní za reálným socialismem resp.si dnes uvědomuje výhody toho,co tehdy bylo nejenom samozřejmé ale ještě leckdy otravné.(malý byt,8 let čekání na byt,stavba domu svépomocí..)Přímo svým názorem uhodil hřebíček na hlavičku.Za reálného socialismu bylo pořád o čem snít.Člověk si snil,nadával na režim a postupně si některé sny i uskutečnil ale jenom některé.A zároveň mu režim dal základní životní jistoty.Vlastně ideální kombinace.Jistoty a možnost neomezeného snění s následnou možností uskutečnění nějakých snů.A člověku zůstávala určitá důstojnost.
Dneska se mnoho snů vyplní(těm bohatším) a najednou zjistí,že skutečnost za původními sny dost zaostává.Radost není taková a ani to třeba v cizích zemích není tak hezké jak se snilo.
Těm chudším se sny nevyplní nikdy a tak je pro ně naprosto depresivní vůbec snít.
A důstojnost leckdy ztrácí obě skupiny.Ti bohatí ztrácí přátele a jsou nenáviděni-a Ti chudí jsou opovrhováni.

Vitta: O stavbě domu svépomocí před Bloggerem moc nemluv ... nasranost z každé pracovní akce musí spolehlivě zahubit všechnu radost i touhu. Nebo snad dříve na stavbách pracovali lidé a ne neandrtálci?

Petr: "Dříve" na stavbu nikdo nepustil nikoho jiného než řemeslníka, dnes stačí každému ujištění, že " tohle umím, tím se přece živím, nebojte se, to zvládnem ". Na každé stavbě byl také najatý stavitel, který na celý průběh a kvalitu dohlížel.

Na tom se dnes šetří, ono stačí když by se tam zastavil jednou za den podívat a hned by věděl, která bije. Peníze dostávali pak až po vykonání práce, třeba každý týden v pátek či sobotu, ale až po, žádné zálohy.

Teď vyžaduje zálohy na práci ten, kdo si je vědom toho jak kvalitní práci odvede a že by šel bez koruny. Riskují oba, ale já jsem ten kdo platí, tak ukaž co umíš, já za pár dní přijedu a můžeš dostat zaplaceno. Zaměstnanci dostávají také výplatu až po, ne předem.

Mill: Chce to dvě věci:
1.) stát nad nimi s bičem v ruce po celou dobu stavby,
2.) ani korunu předem (leda na materiál - a důkladně prolustrovat jeho nákup).

A pozvat si jen někoho, kdo na takovéhle podmínky přistoupí (už jen to o něm něco svědčí). Pak ale člověk nesmí litovat peněz za kvalitu.

To bych radši nestavěl nic, kdybych na to našel jen jednoho člověka a ten se mi nezdál a ještě si kladl podmínky. Za pár dní se objeví někdo jiný, jen se na to nesmí pospíchat, že jako začít hned, dobrý řemeslník nesedí s rukama v klíně, toho je potřeba si objednat a chvíli počkat až dokončí to na čem zrovna dělá.
Není potřeba bič, stačí motivace v podobě peněz až po

Mill: To je pravda, na dobrýho řemeslníka se čeká, taky je s ním jiná komunikace, je to poznat.
Já to dělám tak, že když potkám Mistra, nabídnu mu svoje služby, dám si záležet,
to samý čekám od něj.
Není to tak vždycky, peníze jsou velký táhlo.
Mám ale pár lidí, co si kvalitně pomůžem, taky na ně nezapomenu, když v dílně voní trouba, tak zavolám.
Když mi praskla vodovodní trubka na vánoce, tak jsem taky volal. A byl jsem vyslyšen.
Já si myslím, že člověk s vlastním domem potřebuje časem všechny a všechno, je potřeba si tu chobotnici vybudovat.