Bejvalka, osud a kmotřička smrt

Tohle zamyšlení bude asi jiné, protože se nebude výjimečně týkat mizerného stavu naší společnosti, politické reprezentace a vlasti.

Mám poslední dny nějakou melancholickou náladu. V pátek jsem potkal svou bývalou skorotchýni a dověděl jsem se, jak to vše nakonec bylo s mou bejvalkou. Abych začal od konce. Bejvalka již není mezi námi. Odjela do Spojených Států hledat štěstí a místo něj narazila na feťáka, který sestřelil její auto ze silnice a zabil ji.

Náš vztah skončil již dávno, před 8 lety, přesto jsem na ni vzpomínal. Bohužel nejen v dobrém, protože byla jedna z těch, které ze mě udělaly cynika a zapšklého morouse, kterým jsem dnes. Když se na náš vztah podívám s odstupem těch několika let, tak přece jen ale musím říci, že byl velice hezký. Z mého pohledu v podstatě dokonalý. Oba jsme tehdy studovali, oba jsme celkem nic neměli, za to jsme měli jeden druhého a nic z bláznivin okolního světa jsme neřešili. Kdyby do toho nevstoupil machrovací kohoutek, tak jsme spolu mohli být i šťastní. Jenže to dopadlo, jak to dopadlo. Popřál jsem jim hodně štěstí a šel svou cestou.

Dnes jsem se dověděl, že o mně často mluvila a chtěla se se mnou spojit. Bohužel jsem v podstatě všechny společné známé ztratil z dohledu, tak mi vzkazy a pozdravy nestihl nikdo vyřídit a přišlo to ke mně až dnes, dlouho po její smrti. Teď tu sedím, nevím, co si o tom mám myslet a jediná otázka, která mě napadá je „proč“. Bylo to proto, že jsem byl tehdy chlapem, který by pro ni chtěl měnit svět, nebo proto, že jsem byl tehdy prostě jen naivní trouba. Proč, když byla se mnou, často mluvila o dětech a pak, když je mohla mít, tak k tomu z žádných z jejich následujících nedošlo. Už se to nikdy nedovím, stejně jako to, jestli by tu se mnou byla, kdyby do Států nikdy neodjela a kdyby se neobjevil machrovací kohoutek a kdyby ….. .

Fakt ale je, že věřím na Osud a věřím v to, že každý z nás má svůj čas a záleží jen na něm, jak s ním naloží. Je tedy možné, že by se jí něco stalo, i kdybychom spolu zůstali.

Nevím, co dál říci. Tehdy bych věděl. Tehdy jsem byl hodnej kluk. Dnes jsem cynik.

Bylo mi krásně, když jsem byl s Tebou.



Vaya con dios Moniko

Pokud dokážeš dobře poradit, pomoci s problémem nebo jsi něco podobného zažil, pak dej svou radu.
Příspěvky se vkládají přes okno v dolní části obrazovky. Pokud tam okno není, pak je již diskuse uzavřena.

To L.C.: Jít hledat dnes štěstí do Států je podle mého názoru projev naprosté naivity, a ve většině případů to nemůže dopadnout jinak, než jak píšete. Možná že to co se stalo bylo ještě daleko milosrdnější od Osudu, než kdyby to trvalo podstatně déle. Emigrovat z jednoho policejního státu do druhého v podstatě nemá cenu. Většinou člověk jen zjistí, že šlápl z bláta do louže. Idea odstranit hranice aby člověk mohl být svobodný spíše znamená, že dráty koncentračních táborů již nejsou nutné, protože se celá Zeměkoule stala jedním koncentrákem. Znal jsem jednoho amerického nezaměstnaného, který v devadesátých letech minulého století udělal totéž, ale odešel do bývalého ještě československa. Zde shromáždil asi pět set českých nezaměstnných, a učil je, samozřejmě za prachy, jak vydělat milion dolarů. V podstatě se stal jejich králem. Jistý čas jsem fandil tomu, že chápal princip obchodu, aniž bych chtěl dělat totéž. Skoupil třeba ze zrušených modřanských čokoládoven dva náklaďáky starých zplesnivělých sušenek, obsadil ilegálně nějakou starou ohradu v Nuslích, zprovoznil tam se ve skladu zarostlém travou rezavějící ještěrku, ty sušenky rozjezdil na dvoře na prášek, ten sypal z lopaty do nějakých ve výprodeji za babku zakoupených plechových krabiček, a prodával deset deka toho šmejdu pomocí sítě těch svých zmagořených českých nezaměstnaných za 2000 korun zdravou výživu, takzvaný Herbalife. Když jsem se s ním seznámil, /protože jsem poznal hlavní jeho výcvikovou učebnici, kterou těm nezaměstnaným prodával asi za tisíc korun, jako knihu za 15 korun z výpdrodeje levných knih/, považoval mne nejdřív za policejního agenta, a pak mi začal nabízet stále vyšší funkce ve své firmě/ samozřejmě bez IČO/.
Vzpomínat na mrtvé má značnou výhodu v tom, že proces je již v klidu, a člověk nemůže přijít i o další iluze......

L.C.: Taky vzpomínám na všechny svoje ženy, už jen v dobrým, ještě pořád žijou.
Některý okamžiky se nedají nikdy zapomenout.

Co už teď?
Teď už hovno.
Obrátit se čelem k slunci a ještě pár živoucích paprsků nechat spočinout na tváři.
A radovat se aspoň z toho mála. Jak přestane mít člověk aspoň občas radost, jde to do hajzlu.
Ta zima byla teda dlouhá.

Je fajn, pokud vzpomínáš na to hezké.

Bylo by fajn, pokud by vztahy takto končily - jen se vzpomínkami na to hezké.

Ogilvy, to jste mi připoměl léčivý čaj na hubnutí Nan Yu, stála krabička dvěstě pade, nějak se mi to nezdálo, tak jsem se dopátral až ke zdroji.

Dva šoumeni v Lysý nad Labem kupovali obyčejnej, sypanej čaj, v garáži ho přesypávali do hezkejch krabiček s nálepkou a pak to ve stáncích prodávali.

Na to, že to byli obyčejný umouněnci, měli úctyhodnej zisk dva tisíce procent.

Kam se sere Amerika.

Yxc: kdysi dávno jsem šel s jednou kamarádkou po Arbesově náměstí v Praze. Byl krásný den a tak jsem jí říkal, jak mi je fajn, že je tak hezky a že to, že svítí slunce, je pro mě důvod k tomu, abych se cítil šťastný. Docela mě tehdy pokazila náladu, když mi řekla, že kvůli takové kravině by rozhodně šťastná nebyla. O řadu let později, když se jí muj kamarád ptal, jak se daří ve vztahu, odpověděla mu jedinou větou, "alespoň mě nebije".

S.Ogilvy, Yxc: jeden z důvodů, proč nikdy nebudu zřejmě nic mít je ten, že kdykoli jsem slyšel o podobném způsobu podnikání, žekl jsem, že je to hrozné, protože je to v podstatě krádež. Zúčastnění si většinou ani nepoklepali na čelo a odjeli do západu slunce ve svém BMW.

Jednou jsem četl na internetu naprosto geniální alkoholickou úvahu jednoho floridského čecha, který zřejmě pravdivě Světu popisoval, jak se už ve čtyři odpoledne nadrátoval |Jamesonem v nějaké tamní restauraci, a když se probudil, fascinoval ho rudý západ slunce. Pak si všiml, že má vedle tváře vysoké kožené boty, a ten Západ slunce jsou světlomety policejního auta. Ptal jsem se ho, jestli se ten večer osobnostně realizoval, a on mi vytkl, že mu prej "závidím z Ruska". Musel jsem se tiše smát. O léčení duše smysly a obráceně, psal zase neopakovatelným způsobem lord Henry z Doriana Graye. Ptal jsem se ho rusky bukvama, zdali to četl, a on mi už nikdy neodpověděl.

Tak jsem se hluboce zamyslel-a je to smutné zamyšlení-a napadlo mě,že jednou moje bába když jí bylo teprve 86(tak nějak) smutně oznámila,že jí zemřela kamarádka.Jako by to cítila prý-jindy kecaly v určitý den 2 hodiny a napsledy asi 8.Tehdy mě napadlo,že člověk,který se dožije vysokého věku a nemá v hlavě vybrakováno zůstane úplně sám.Jistě-má rodinu,vnoučata-ale to je všechno jenom půl hovna když přátelé už nežijí a člověk něco vypráví a řekne-pamatuješ vole tenkrát-to bejvalo...A přítel-jasně že jo ty pakárno,ti mladí už vědí hovno.Jenže když už jsou všichni mrtví-tak už ti odpoví jenom-to já už nepamatuju-to jsem ještě nebyl na světě.
A také mě napadlo,že mám vlastně obrovské štěstí.Totiž všechny moje bejvalé partnerky co je vídám zůstaly mými přítelkyněmi.Ne milenkami-ale kamarádkami co když se čas od času někde potkáme tak řeknu třeba-pojď na pivko nebo "nedáme si někde žrádlo"? a pokecáme v klidu...a ty,co s nimi mám děti se také neserou a ještě hodím dobrou radu do placu co se jejich současných vztahů týká a poslechnu jejich nářky když je třeba a také si mohu bez skrupulí sám silně ulevit když zrovna vstanu levou nohou.A také je ovšem pošlu do prdele když pindají nesmysly-u alimetů to je většinou jak už to tak bývá.......
Jenom tu jednu jedinou-tu věřící jsem už nepotkal a asi je to tak i dobře.....

Vittta: mě těch blízkých lidí už opustilo nějak moc. Ono je to i o tom, že jsme jako rodina drželi docela pohromadě a často se scházeli na rodinných srazech, takže i relativně vzdálení členové byli vlastně hodně blízcí.
Do toho pár blízkých známých a kamarádů. Já si vlastně vždy rozuměl spíše se staršími, takže o to hůře. Docela mě to otupilo, což je asi dobře, protože jinak bych se z toho musel sesypat.
Je to složité. Já byl vždy samotář a nejosamělejší jsem se cítil právě mezi lidmi, ale pár lidí si ke mně nalezlo cestu a já k nim. O to je horší, když pak odejdou. Člověk tak ztrácí kus sebe. Nechtěl bych se dožít toho, že se jednou probudím a uvědomím si, že už skutečně vůbec nikdo nezůstal, i když počítám, že přesně k tomu jednou dojde. Je to jak píše Yxc. Je třeba radovat se i z toho mála, co člověk má, když nezůstane ani to, byť je to "jen" východ slunce, nebo poslech toho, jak venku cvrlikají ptáci.

L.C.No kurva že jo.Však se z toho také raduju.A že mám co do huby a kde bydlet.A že se můžu jít vysrat a vychcat a to po svých,že mi stojí péro a že můžu jet na houby protože na ně vidím a že...že...Je toho plno.Někdy jsem také nasranej-ale dobře vím,že může být hůř.Daleko hůř.Daleko,daleko,daleko hůř!!!!!!!!!!!!

Pánové, máte recht, ale oproti minulýmu tejdnu snad už zase jedem na vlně,
To slunce je dobrý.

Mám taky nálady pod psa, ale zrovna dneska bych neumíral, zas byla krkovice na kameni, pivko, teď i kalíšek vodky a tak, hezky v rádiu hráli a neudělal jsem ani hovno.

Takhle bych chtěl žít.

Yxc:Někdy "neudělat ani hovno" znamená udělat hodně.A-naopak.....Jak se na to člověk podívá.

Wefka si dost často vzpomene na svou nejoblíbenější ženskou, již těsně před dokončením VŠ zabil její koníček - horolezení. Už Arthur Miller a Erich Remarque si všimli že nejvíce hodnotní lidé většinou brzy umírají, zatímco jalová zbytečná chamrad se života drží jako klíště. A tak to je i s ženskými, ty co zde otravují nejdýl bejvaj ty nejhoší, jak má babka říkala - ty co utrápily i svý psy a dědky.
Wef jí o výročním dnu smrti vystřeluje zapálený šíp do jezera kde jsme jezdívali a myslí že cestu do Avalonu našla snadno a tedka se na to setkání o Samhainu beztak těší, jak na oblíbený seriál. Dobří odcházejí, chamraď zvostává.
Kdo to řekl, že "koho bohové milují zemře mlád?"