|
Zase trochu Orwela, 1984: ..... Na okamžik se zastavil na schodech. Na protější straně uličky byla malá špinavá hospoda, jejíž okna vypadala jako zamrzlá, ve skutečnosti však byla jen pokrytá prachem. Nějaký stařec, shrbený, ale čilý, s bílým knírem odstávajícím jako račí tykadla, strčil do létacích dveří a vešel dovnitř. Jak tam tak Winston stál a pozoroval ho, napadlo ho, že ten stařec, nejméně osmdesátiletý, musel být ve středních letech, když vypukla Revoluce. Pár takových starců bylo posledními spojovacími články se zmizelým světem kapitalismu. Ve Straně samotné nezůstalo mnoho lidí, jejichž názory se formovaly před Revolucí. Starší generace byla většinou zlikvidována ve velkých čistkách v padesátých a šedesátých letech, a pár jedinců, kteří přežili, bylo už dávno tak zastrašeno, že se intelektuálně docela podřídili. Pokud ještě žil někdo, kdo mohl poskytnout pravdivý pohled na poměry v první polovině století, mohl žít jedině mezi proléty. Najednou si Winston vybavil pasáž z učebnice historie, kterou si opsal do deníku a dostal šílený nápad. Půjde do té hospody, seznámí se s tím starcem a vyptá se ho. Řekne mu: „Vypravujte mi, jak jste žil jako chlapec. Jaké to tenkrát bylo? Lepší než teď, nebo horší?“ Spěšně, aby neměl čas podlehnout strachu, sestoupil po schodech a přešel úzkou uličku. Samozřejmě to bylo šílenství. Jako obyčejně neexistoval žádný konkrétní zákaz mluvit s proléty a navštěvovat jejich hospody, ale byl to čin příliš neobvyklý, aby zůstal nepovšimnut. Kdyby se objevila hlídka, mohl by předstírat nevolnost, ale není pravděpodobné, že by mu věřili. Prudce otevřel dveře a odporný kyselý zápach piva ho udeřil do nosu. Když vstoupil, ztišil se šum hlasů asi na polovinu. V zádech cítil, jak všichni zírají na jeho modrou kombinézu. Ti, kteří házeli šipky na druhém konci lokálu, asi na půl minuty přerušili hru. Stařec, kterého Winston sledoval, stál u nálevního pultu a o cosi se přel s výčepním, velkým, tlustým mladíkem s mohutnými pažemi. Ostatní stáli v houfu kolem a se sklenicemi v rukou pozorovali hádku. „Řek sem si vo to slušně, ne?“ pravil stařec a bojovně nahrbil ramena. „A ty mi řekneš, že nemáš jedinej pintovej krígl v celým tom zatraceným pajzlu?“ „Co je to, kruci, pinta?“ zeptal se výčepní a nahnul se kupředu, svíraje pult konečky prstů. „Koukněte na něj! Říká si putykář a neví, co je pinta. No přece pinta je půlka čtvrtky a čtyři čtvrtky dávají galon. Příště abych tě učil abecedu.“ „To jsem jakživ neslyšel,“ odsekl výčepní. „Litr a půllitr – to je všechno, co máme. Tady v regálu před vámi jsou sklenice.“ „Já chci pintu,“ trval na svém stařec. „Ty bys mi moh tu pintu klidně natočit. Když já byl mladej, tak sme žádný zatracený litry neměli.“ „Když vy jste byl mladej, tak my jsme ještě byli na houbách,“ řekl výčepní a ohlédl se po ostatních. Ozval se řehot a úzkost vyvolaná Winstonovým příchodem jako by zmizela. Starcova tvář pod bílým strništěm zrudla. Odvrátil se, mumlaje si něco pro sebe, a vrazil do Winstona. Winston ho zlehka uchopil za paži. „Můžu vás pozvat na skleničku?“ zeptal se. „Ste grand,“ ocenil ho a opět nahrbil ramena. Zdálo se, že si nevšiml Winstonovy modré kombinézy. „Pintu!“ dodal agresívně na adresu výčepního. „Pintu bahna!“ Výčepní natočil dva půllitry tmavohnědé tekutiny do sklenic z tlustého skla, které opláchl ve vědru pod pultem. Pivo byl jediný nápoj podávaný v prolétských hospodách. Proéti měli zakázáno pít gin, ale v praxi se k němu mohli dostat docela lehce. Hra se šipkami už byla zase v plném proudu a houf mužů u výčepu pokračoval v debatě o sázkových tiketech. Za chvíli zapomněli na Winstonovu přítomnost. Pod oknem stál nahrubo tesaný dřevěný stůl, kde si Winston mohl se starce povídat bez obav, že by je někdo zaslechl. Bylo to hrozně nebezpečné, ale aspoň tu nebyla obrazovka, o tom se přesvědčil, jakmile vstoupil. „Moh mi přece natočit pintu,“ brblal starý, usedaje ke sklenici. „Půl litru je málo. Mně to nestačí. A celej litr je moc, toho mám plnej měchejř. A co za to chtěj!“ „Vy jste musel zažít od svého mládí ohromné změny,“ zkoušel to Winston. Stařec sklouzl bleděmodrýma očima od terče šipek k výčepu a od výčepu ke dveřím pánského záchodku, jako by se ty změny odehrály v tomhle lokále. „Pivo bývalo lepší,“ řekl nakonec. „A lacinější! Když sem byl mladík, tak pinta desítky, říkali sme tomu bahno, stála čtyři pence. To bylo samozřejmě před válkou.“ „Před kterou válkou?“ zeptal se Winston. „Před všema válkama,“ začal starý neurčitě. Zvedl sklenici a zase se napřímil v ramenou. „Na vaše zdraví!“ Ohryzek trčící na jeho tenkém krku se překvapivě rychle pohnul nahoru a dolů a pivo zmizelo. Winston zašel k výčepu a vrátil se s dvěma dalšími půllitry. Stařec zřejmě zapomněl na svou averzi vůči celému litru. „Jste mnohem starší než já,“ pokračoval Winston. „Musel jste být už dospělý, ještě než já se narodil. Pamatujete si asi, jaké to bylo za starých časů, před Revolucí. Lidé jako já nevědí o těch dobách zhola nic. Můžeme se o nich dočíst jen v knihách, a co se píše v knihách, není možná ani pravda. Zajímá mne, co si o tom myslíte. V dějepisných knihách se píše, že život před Revolucí byl úplně jiný než teď. Vládl strašný útlak, nespravedlnost, chudoba – horší, než si vůbec dovedeme představit. Tady v Londýně se obrovská masa lidí nikdy dosyta nenajedla, do narození až do smrti. Polovina z nich neměla dokonce ani co na nohy. Pracovali dvanáct hodin denně, školu končili v devíti letech, spávalo jich deset v jedné místnosti. A zároveň bylo pár lidí, sotva několik tisíc – říkalo se jim kapitalisté, kteří byli bohatí a mocní. Vlastnili všechno, co se dalo. Bydleli ve velkých nádherných domech se třiceti sluhy, vozili se v autech a v kočárech se čtyřspřežím, pili šampaňské, nosili cylindry…“ „Cylindry,“ řekl. „To je sranda, že vo tom mluvíte. Akorát včera sem si na ně vzpomněl, ani nevím proč. Jen mě tak napadlo, že jsem cylindr už roky neviděl. Načisto zmizely. Naposledy jsem měl jeden na hlavě na pohřbu mojí švagrový. A to bylo – no, nemůžu vám říct datum, ale muselo to být před padesáti lety. Samozřejmě jsem ho měl z půjčovny na tu příležitost, chápete.“ „To s těmi cylindry není zvlášť důležité,“ řekl Winston trpělivě. „Jde o to, že kapitalisté – ti a několik právníků, kněží a další, kteří z nich tyli – byli pány země. Všechno tu bylo jenom pro ně. Vy – obyčejní dělníci – jste byli jejich otroci. Mohli s vámi dělat, co se jim zlíbilo. Mohli vás naložit na loď do Kanady jako dobytek. Když se jim zachtělo, mohli spát s vašimi dcerami. Mohli vás dát zbičovat důtkami, kterým se říkalo devítiocasá kočka. Museli jste smeknout, když jste je míjeli? Každý kapitalista měl zástup lokajů, kteří…“ „Lokajů,“ řekl. „To slovo sem už léta neslyšel. Lokajů! To mi normálně připomíná minulost, to teda jo. Vzpomínám si, jak – to už je takovejch nejmíň – jsem chodíval v neděli odpoledne do Hyde Parku poslechnout si ty, co tam řečnili. Bývala tam Armáda spásy, katolíci, Židi, Indové – všelijaká sešlost tam byla. A taky jeden, jak se jmenoval, to vám už nepovím, ale ohromnej řečník, to teda jo. Ten jim to dával. ,Lokaji!‘ říkal. ,Lokaji buržoazie!‘ Sluhové vládnoucí třídy! Paraziti – to bylo jejich. A hyeny – namouduši jim říkal hyeny. Samozřejmě mluvil o labouristech, chápete!“ Winston měl pocit, že si nerozumějí. „Ale já chtěl vlastně vědět tohle… Máte pocit, že jste svobodnější než tenkrát? Zachází se s vámi víc jako s člověkem? Za starých časů bohatí, ti nahoře…“ „Sněmovna lordů,“ vzpomněl si stařec. „Sněmovna lordů, když chcete. Ale já bych rád věděl: zacházeli s vámi jako s méněcenným prostě jen proto, že byli bohatí a vy jste byl chudý? je třeba pravda, že jste je musel oslovovat ,pane‘ a smeknout čepici, když jste šel kolem?“ Starý jako by se hluboce zamyslel. Vypil asi čtvrtinu svého piva a potom odvětil. „Jo,“ řekl. „Potrpěli si na to, abyste se před nimi dotknul čepice. Ňák jste jim jako projevoval úctu. Já osobně jsem byl proti, ale dost často jsem to dělal. Musel jsem, dalo by se říct.“ „A bylo obvyklé – cituji, co jsem se dočetl v dějepisných knihách – bylo obvyklé, že vás tihle lidé a jejich sluhové vyšoupli z chodníku do příkopu?“ „Jednou do mě jeden strčil,“ přitakal stařec. Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Večer při veslařských závodech – při závodech bývali strašně neurvalí – a já vrazil do jednoho mladíka na Shaftesbury Avenue. Byl teda gentleman – parádní košile, cylindr, černý fráček. Šněroval si to po chodníku a já do něho náhodou vrazil. ,Nemůžete se dívat na cestu,‘ povídá. A já: ,Vy si myslíte, že ten chodník je váš?‘ A von: ,Já tě přerazím, jestli budeš drzej!‘ A já: ,Ste vopilej, dám vás zavřít‘. A věřte mi to nebo ne, von mi položil ruku na prsa a vrazil do mě, div mě neshodil pod autobus. No, byl jsem tenkrát mladej a byl bych mu jednu vrazil, jenže…“ Winstona se zmocnil pocit bezmoci. Starcova paměť byla jen snůška detailů. Člověk by se mohl vyptávat celý den a žádnou skutečnou informaci by z něj nedostal. Stranický dějepis nakonec mohl být svým způsobem pravdivý; mohl být dokonce úplně pravdivý. Udělal poslední pokus. „Možná jsem se nevyjádřil dost přesně… Chtěl jsem říci tohle. Žijete už velmi dlouho, půlku života jste prožil před Revolucí. Například v roce 1925 jste už byl dospělý. Podle toho, na co si pamatujete, řekl byste, že život v roce 1925 byl lepší než teď, nebo horší? Kdybyste si mohl vybrat, žil byste raději tenkrát, nebo teď?“ Stařec se zamyšleně zahleděl na terč se šipkami. Dopil pivo pomaleji než předtím. Když promluvil, zazníval z jeho hlasu jakýsi tolerantní filozofický tón, jako by ho pivo obměkčilo. „Já vím, co ode mě čekáte… Abych řek, že bych chtěl bejt zase mladej. Většina lidí tvrdí, že by chtěli být znovu mladý, když se jich zeptáte. Když jste mladej, ste zdravej a silnej. Jak se dožijete určitýho věku, už vám nikdy není dobře. Já mám trápení s nohama, a s měchejřem je to na draka. Šestkrát – sedmkrát za noc musím z postele. Na druhý straně to má ohromný výhody, když jste starej. Už nemáte starosti. Žádný pletky se ženskejma, a to je velká věc. Já už neměl ženskou skoro třicet let, jestli mi to věříte. Ani sem vo to už nestál, a to je eště lepší.“ Winston se opřel o okenní parapet. Nemělo smysl pokračovat. Chtěl objednat další pivo, když stařec najednou vstal a kvapně se odšoural na páchnoucí pisoár na konci lokálu. Druhý půllitr už udělal své. Winston ještě nějakou chvíli poseděl, hleděl na prázdnou sklenici, a skoro nepostřehl, že se znovu ocitl na ulici......
|