Tokio Okumura

Syn japonského otce a české matky už o svém pestrém životě napsal s kamarádem nedávno i knihu. Ne náhodou se stala jednou z nejprodávanějších. Zdálo by se, že na co náš hostitel sáhne, to se zadaří.

„Tuhle mikinu mám asi pět let a vesměs chodím ve starém oblečení. Na nákupy nechodím. Zajímají mě už víc věci, které se koupit nedají.“

„Cítím se tady bezpečně - proto jsem si před deseti lety bydlení na kopci v Libni vybral.“

V Japonsku platí, že děti se mají postarat o staré rodiče. A tak po všech životních peripetiích mezi kontinenty si nyní v Praze nechává postavit luxusní vilu na rozhraní Břevnova a Ořechovky s výhledem na Pražský hrad a trojský zámek, kde bude místo i pro rodiče.

„Úspěch je o dětských snech i životních peripetiích, přes které se člověk dostal k současnosti, vybudoval si pevné základy i stabilnější myšlenky.“


Narodil jsem se v Tokiu a kdo tam někdy byl, ví, že Japonci jsou dnes bohatý národ. Všichni mají hodně peněz, ale prostě je tam málo místa. I když má rozlohu jako Francie, kvůli hornatosti pro sto třicet miliónů obyvatel mnoho prostoru nezbývá. Jen na pobřeží nebo v nížinách a tam je natolik velká koncentrace obyvatel, že jsou úzké silnice a malá plocha na bydlení. Pro Japonce je největší luxus prostor. A taky se draze platí.“


„Traumaty z dětství - prožitém i v dětském domově (do čtrnácti jsem se pomočoval a do jednadvaceti koktal) - ve mně sílila snaha ostatním lidem ukázat, že nejsem horší, ale že jsem jenom jiný. Zkušenosti mě posílily a uvědomil jsem si, že si vše musím vybudovat sám a nikdy se nesmím spoléhat na někoho jiného. Lidi se mi vysmívali kvůli vzhledu v Japonsku i v Čechách. Možná i z toho pramení moje, jak říká bratr, extrémní motivovanost.

V každém přídě nechci, aby se mi vrátil život, který jsem žil do svých dvaadvaceti let. V Japonsku jsem začínal v osmnácti jako popelář a absolutně mi to vyhovovalo, protože se mi nikdo neposmíval a každému bylo jedno, kdo je popelář. Až pak jsem si uvědomil, že bych mohl dělat lepší práci, která tolik nesmrdí. Je to možná i obšírnější vysvětlení, proč nemám velký vztah ke svému bydlení a domovu. A to jsem ještě neříkal, jak často jsme s bratry střídali školy a stěhovali se…“

Ve dvaadvaceti byl Tomio čtrnáct dnů v bezvědomí, šest týdnů na kapačkách. Dlouho se léčil z boreliózy a zároveň ze zánětu mozkových blan. „Tehdy jsem si uvědomil jednoduchou věc, že náš život může kdykoliv skončit. Přitom jsem byl v roce 1994 plný snů a připravený v Česku začít nový a lepší život než v Japonsku. Jenže pár dní po přistání mě kouslo klíště.

I z toho vyplývá, že mi jsou věci ukradené. Když mám ale úspěšně fungující firmy, tak proč bych nežil hezky? Proč si nepostavit dům na hezkém místě?

V domě chci ubytovat tatínka a maminku, kteří už mají sedmdesát let. Ještě jsou soběstační, ale až nebudou, chci na ně dohlédnout a cítím povinnost se o ně postarat. V tom je také i japonský přístup.“

„Chápu, že lidi jsou materialističtí a zajímají je peníze. Na tom ještě není nic až tak špatného. Ale přece jenom u některých českých bohatých lidí postrádám, řekněme, příkladné chování. Mrzí mě, že mluví jenom o tom, co mají a o hmotných věcech. Přitom by bylo třeba - protože jsou pro jiné příkladem - aby tito lídři také řekli něco s morálním návodem. Je hezké lítat vlastním tryskáčem na večeře do Švýcarska, ovšem to je to poslední, co mě na tom úspěšném majiteli zajímá. Zajímají mě lidské hodnoty, které mohou poskytnout i návod na to, jak být úspěšný.“

„My, co máme peníze, obeženeme svoje bydliště ostnatým drátem, zabezpečíme si auta, ochranku… Ale i tak naše děti nebo rodiče budou muset chodit po ulici. Možná ti nejbohatší zaplatí i jim za to, aby byli odtrženi od života. To ale přece není dlouhodobé řešení.“


------------


A co vy ? Chtěli byste být bohatí a začínat jako popelář kousnutý klíštětem ??

Pokud dokážeš dobře poradit, pomoci s problémem nebo jsi něco podobného zažil, pak dej svou radu.
Příspěvky se vkládají přes okno v dolní části obrazovky. Pokud tam okno není, pak je již diskuse uzavřena.

Mně vždycky fascinují pohádky o tom, jak třeba Rockefeler přišel do NY s dolarem v kapse, a za dva roky už mu patřilo několik čtvrtí. Obávám se, že kdybychom začali pátrat po pohádce tohoto "popeláře kousnutého klíštětem", dověděli bychom se jistě i tady spoustu zajímavých věcí. Vždycky mne fascinovaly výroky jako "legálně nabyté bohatství", a nebo třeba přístroj, který vyrábí na jevišti elektřinu ze vzduchu, ale nakonec moderátor toho zázraku zakopne o do zadu na jevišti vedoucí nenápadný kabel...

S.Ogilvy : Také to na mě dělá tenhle dojem. Ale lidé romantiku milují. Tu MOŽNOST má přece každý stejně jako tady v 89 tém :)

Mně to připomíná ten vtip o americkém milionáři, kterého se ptaji, jak přišel ke svému obrovskému majetku.
Přišel jsem do New Yorku s třemi dolary v kapse. Procházel jsem se ulicemi a našel jsem staré, odhozené, zrezavělé nůžky. Za dolar a půl jsem koupil olej a a pečlivě vyčistil a namazal a hned druhý den jsem tyto nůžky prodal za pět dolarů a tak položil základ svému kapitálu.
No a druhý den zemřel můj strýček a odkázal mi fabriku za 50 milionů dolarů.

Tak asi tak.

Můj názor je, že "v naší zemi je i nemožné možné".
Samozřejmě oběma směry.

Já jsem pana dotyčného slyšel, jak uvažoval o tom, že bude prodávat v Japonsku párky v rohlíku a jiné skvělé podnikatelské záměry a přežíval ze špatně placených lekcí japonštiny.
Pak mu jednou zavolal někdo s nabidkou na to, že mu bude platit denně jeho, do té doby měsíční příjem, když bude dělat průvodce pro japonský turisty v Praze. Samozřejmě, že to okamžitě vzal.

Je tu někdo, kdo si myslí, že by po roce s denním příjmem odpovídajícím jeho dnešnímu měsíčnímu příjmu nepřišel na nějakou tu dobrou investici?

Dotyčný mi je osobně sympatický a jestli to tak je, tak mu to štěstí í přeju.

Mě pan Okumura nevadil až do chvíle,kdy jsem ho viděl v nějakém pořadu,kde jacísi degeni zvěstovali svoje šílené "podnikatelské" záměry a komise,složená z (možná) ještě větších degenů jim dávala utrum.Ten pořad mě přišel ubohý-ale beru,že mohl někoho zaujmout a každému se líbí něco jiného.Ale aby měl dobře situovaný jedinec jako pan Okumura zapotřebí dělat tam se sebe i jiných kokoty-to si tedy zrovna nemyslím.

Znám pana Okamuru osobně.Je pravda, že se chytil průvodcovstvím pro japonské turisty po Praze.Jinak na tom s podnikáním nebyl dobře. Má smůlu v tom,že pro život v Japonsku je příliš bílý,tady příliš žlutý.Náš kontakt byl pouze úřední,ale jednání s ním bylo věcné,slušné a vedlo ke konkrétnímu řešení.Což se o drtivé většině dnešních "podnikatelů" říct nedá.Se svojí bývalou manželkou provozuje v Praze hojně navštěvovaný obchod s japonskými potravinami a v určité dny/zrovna včera/pořádá kurzy vaření japonských jídel.Hojná účast a vždycky když jdu kolem,mám chut tam vejít a přes dav kulinářsky chtivých dam mu říct jeho větu z toho televiz. seriálku: "Nepřesvědčil jste mě a proto Vám nabídku nedám!"Ale co by říkaly ony dámy se šíleným leskem v očích, upřených na pana Okamuru, to se trochu obávám.

Jako guru starších rozdychtěných dam mi pan Okamura připadá daleko větší diletant, než Sri Chinmoy. Je to možná jen můj nesprávný názor, ale správný guru se pozná podle toho, že když si vezme modrou noční košili, klacek s dvaceti strunami, který musí mít samozřejmě ještě kořeny s hlínou, osvěží svůj značně zašlý dech půllitrovým lokem koncentrované levandule,vyleze na jeviště, kde zaslechne můj ultrazvukový plašič myší, a udělá přitom výraz, jakoby do něj právě vešel Bůh, tak na to asi Okamura nestačí. Mimochodem, prodávátě nějaké dobré suši? Posledně jsem to na nějakém podnikatelském večírku ze zdvořilosti musel zkonzumovat, protože tam byl zase guru starších rozdychtěných dam, který jim nutil suši, a kdo to nechtěl žrát, tak ho hned vylučoval z kolektivu, ale já jsem jedno snědl, ale bylo to syntetiský, a chutnalo to jak svinutá podrážka z akademické obuvi zn. Prestige.....

Nemohu služit,nějak jsem suši nezařadil do svého jídelníčku,chutnají mně jen některé kousky,ale dost mých kamarádů suši zaujalo a prý T.O. prodává čerstvé a dobré.