|
Ach jo. Tak mi táhne na padesát .. už třetí den. Čtyřicáté narozeniny snad ani nejsou žádný důvod k oslavě :(
Sice vždycky když vidím vykopávky a tam ty kostry se zachovalým chrupem, tak si říkám, že mám kliku, že žiju dneska, že v jiné době bych se tak vysokého věku nedožil, ale stejně nic moc.
Měl jsem tu teď nadrženou kočičku, jde s ní dělat cokoliv, třepe se jak se na milování těší a já mám jenom vztek, že jsem tohle nedostal na hraní, když mi bylo dvacet. Krásná tvář, ploché bříško, sexy úsměv, zářivé oči, pěkná prsa, vlastně všechno co má by mohlo rovnou na výstavu .. a já jsem za dvě hodiny udejchanej jak bych složil metrák uhlí, druhej den už se sexu regulérně bojím, a třetí den ráno umírám únavou a vyčerpáním a s jejím odchodem se mi rozlije konečně v duši klid, svalím se na gauč, pustím dechovku nebo orchestrálky a šťastný zírám do stropu a nechávám plynout čas a vnímám jen svůj dech a bušení srdce.
To je prostě v prdeli !!!
Jsem důchodce. Nepotřebuju nic jinýho než klid a svou lavičku ve stínu někde pod stromem a ať mi všichni vlezou na hrb, hlavně ať po mě proboha nikdo nic nechce.
Přitom jsem měl za to, že jsem dobrodružná povaha.
Jenže jen jednou týdně na 5 hodin.
A po zbytek času bych rád klid nebo alespoń relativní pohodu.
V podstatě mne dost děsej dobrodružsví, u kterých hrozí, že to bude mít následky. Ani nevím, jak se to stalo, že jsem tak zpohodlněl. Jestli za to může těch 10 let samoty a vytvoření relativní soběstačnosti ve všech směrech nebo jestli jsem byl takový vždycky.
Matně si vybavuju, že ještě jako školkové dítě, když všechny děti šly se sáńkama na místní velkej kopec, tak jsem byl jediné dítě, které nepřekypovalo energií a nemělo potřebu neustále soutěžit s ostatními a povykovat a srážet se, ale své sáňky jsem vytáhl nejvejš jak to šlo, pak jsem to rozjel a ležel jsem na nich na zádech a nechal se unášet a vnímal jen křupání sněhu pod lyžinami a pozoroval modrou oblohu a bílé mráčky. Téměř vždy jsem dojel dál než ostatní děti a tam jsem zůstával ležet na zádech na sáních a kochal se samotou a klidem a nepošlapaným sněhem kolem. Obvykle až do té doby než přiběhl nějaký tatínek, jestli jsem živej a v pořádku.
Se zvyšujícím se věkem se čas od času vynořují fragmenty dětství .. ani nevím čím to je, někde jsem četl, že to bude čím dál častěji ..
Snad se mi nevynoří i ta hrůza, jak mne zatkla ředitelka školky a předávala rodičům, že jsem odmítal na záchodkách šlápnout na pomočenou podlahu a radši jsem se preventivně už ze dveří snažil trefit dětské mušle.
No nic ..
Zpátky k realitě.
Vypadá to že jsem vyhrál rodinu se třemi dětmi s tím, že panuje přesvědčení o mých ekonomických schopnostech, které jsou ale podle mne brilantní pouze na teoretické úrovni a reálně netuším, co bude zítra a jediné co vím, že jsem spořivka, což se ale s rodinným životem jaksi neslučuje. Minulý týden jsem svou milou provedl noční Prahou, udělalo to na ni dojem, tenhle týden z ní vypadlo, že až se odstěhujeme na venkov, že tohle všechno asi skončí, jestli mi to nevadí ..
Ani nevím.
Byly doby, kdy mi stačily procházky po lese, neměl jsem v průběhu dne chuť na chlast, neměl jsem mobilní telefon, nikdo neotravoval, měl jsem o 18 kilo méně, byl jsem mnohem víc fit a svěží a vlastně jsem nic nepotřeboval.
Žil jsem na maloměstě a dělal technickou práci mezi samými chlapy. Tím, že jsem nepil, ve škole taky nebyly žádné holky, do hospod jsem nechodil, společensky nežil, tak jako bych neexistoval. Věděly o mne jen holky ze sousední ulice a protože se jejich rodiče hádali s mými rodiči, tak odtamtud žádné riziko nehrozilo. Z mých kamarádů měl sestru jen jeden a té bylo 13. A když konečně dorostla, tak chtěl, abych mu dělal ručitele, takže konečná .. no o tom je jiný text ..
Stejně mi přijde totál uhozený, že když je člověk na špičce sil, vitality, invence a schopností, tak nemá vůbec nic z toho, co dostane v době, když už je zase vitalita, život i schopnosti na odchodu.
Je ironie, že ve dvaceti letech mi nepatřilo vůbec nic, příjem mi stačil tak akorát na jídlo a pěkné holky se párovaly s týpky, kteří měli podporu rodičů, prostředky, protekci, postavení nebo kteří byli hospodští týpci co rádi chlast, fára, hadry a rádi se ukazují.
Člověk tehdy trpěl jak zvíře. Princezny nebyly, zemědělské selky se mi začly líbit až od třicítky, předtím mi to připadalo, že to má blíže k dobytku než k ženě a chtěl jsem jen aristokratickou princeznu .. no nic. Člověk nedosáhl prakticky na nic z toho, o čem snil, vlastním bydlením počínaje, přes slušnou práci a peníze až po sexy samičku dle představ. Nebylo vůbec nic. Bylo jen zdraví, fyzička a nenabořené nervy.
Kdybych měl klon, tak dnes vezmu úplně všechno co mám a slavnostně mu to v jeho dvaceti letech předám a pak se půjdu zastřelit.
K čemu jsou hračky, když se z nich člověk nedokáže radovat ?
Byly doby, kdy mne okouzlovalo lákavé pozlátko. Kdy jsem byl nadšen ze spotřebních radostí a byl jsem šťastný i když jsem si jen prohlížel rychlá auta, krásné slečny, byl v přítomnosti VIP a hvězdiček, měl iluzi že tím, že mám náročnou práci, že jsem důležitej i když je málo placená, lesk zahraničních firem a věci související mi dávaly iluzi, jak jsem IN a v souladu se systémem a na nejlepší cestě ke světlým zítřkům.
Až mnohem později jsem pochopil, že dívat se na cizí světlé zítřky a dělat poskoka a přicmrdovat "úspěšným" není cesta k úspěchu, a pokud jim člověk neosouloží dceru, tak bude vždycky jen lokaj a zaměstnanec.
Cesta k úspěchu je sobectví a risk.
Člověka by nikdy nemělo zajímat, co ostatní, ale vždy by měl řešit především sebe. Kecy o tom, jak jsi součástí týmu, jak všichni za jeden provaz, jak všichni něco tvoříme. Co na tom, když odměnu dostane jen majitel firmy ? Ve skutečnosti riskuje jen on a pokud si zaměstnanci berou úkoly osobně a dýchají pro firmu, tak je to jejich chyba a jeho plus, že je dokázal takhle zblbnout, aby za pár floků udělali všechno pro jeho zisk.
Vždycky je možnost volby.
Myslím si, že člověk by měl svou práci dělat dobře. Ale také si myslím, že by měl mít kvalitní práci v ceně a že by z něj v práci neměli dělat blbce. Svůj život do třicítky beru tak, že jsem se učil. Jak fungují lidé, jak funguje svět, kdo jsem já. Vždycky mne dostává, jak mají často i mladíčci v těhlech věcech hned jasno a drtivá většina lidí sama sebe nenajde až do důchodu.
Klíč ke všemu je říct si, co bych chtěl a co jsem ochotnej za to dát.
A pokud něco nechci, tak udělat všechno pro to, abych to dělat nemusel.
Hlavní problém je, že život je neustále se proměňující hra s nestabilními pravidly. Jediné, na co lze jakš takš spoléhat je zkušenost.
A mě teď čeká zřejmě rodinný život. Opékání buřtů, kupa dětí, starosti se školou, s tím aby děcka poslouchaly, zřejmě se budu muset koukat na televizi i když se mi nebude chtít. K tomu jako bonus vzteklej exmanžel mé milé, nějaké dluhy, kupa jejích příbuzných a dva týpci, co maj taky zájem a bude na mne, zda je nechám se "kamarádit" a hrát si na rodinné přátele nebo je vyfakuju natvrdo a rodina přijde o řidiče a dodavatele levného žrádla a chlastu.
Tak nad tím tak špekuluju a říkám si, že se nechám překvapit, co bude.
Už jsem pochopil, že člověk ve skutečnosti doopravdy pod kontrolou nemá nikdy nic.
Tak uvidíme.
Jediný co nechápu, proč jsem do toho hergot nevlítnul jako mladej chlap když jsem nic nevěděl, ničeho bych se nebál, měl bych jen radost ze sexu, děti by mi vyrostly jen tak mimochodem a nějak bylo a nějak bude a prostě pohodička.
Místo toho si dnes připadám jako stařec, co vidí za vším jen problémy a jeho úvahy lze shrnout do toho, za co mi odmalička nadával můj otec, že jsem blbej, když pořád řeším "jak tu vodu přejdeme, až k ní jednou dojdeme" ..
A jak jste na tom vy ?
Berete život jak jde nebo hodně plánujete ??
Jste šťastní ?
|
000000102
