|
"Když si lidi dělaj děti z blbosti, taks e to dá pochopit,a le je hrozný
očistec s epro dítě rozhodnout rozumem a bez pudů .."
Rozumem to nelze. Zplodit potomka do tohoto světa totiž rozumné není. Je to šlápnutí do hovna jak pro rodiče, tak pro dítě. Dnes se to skoro vždycky stane tak nějak omylem. Jak už jsem říkal, já jsem taky produktem neuváženého chování ve stavu podnapilém...
Kdybych si teď měl vybrat, rozhodl bych se asi proto, abych se raději vůbec nenarodil. Ne sem, ne takhle.
Zní to sice jako těžké rouhání, a asi bych váhal, ale cítím, že to váhání by bylo čím dál kratší. Momentálně mohu říci, že mi život nic nedává a že žiji jen zcela nedobrovolně.
Faktem je, že zplození potomka je to, co nejlépe naplní průměrného člověka, ale pro myslícího je to objektivně to nejhorší, co může v současné době dělat. Alespoň momentálně mě napadají hned 3 lepší možnosti, jak v současném systému strávit život:
1) Hromadění majetku a moci, užívání si majetku a moci a konzumace požitků a prožitků, které majetek a moc umožňují.
2) Hromadění majetku a moci, duševní rozvoj, využívání majetku a moci k boji proti systému.
3) Uzavření se do sebe, maximální izolace od okolního světa, překlepat to tady v alkoholové narkóze, tedy utopit nechtěný bídný život v chlastu, v podstatě šťasten.
První přinese štěstí a vzrušení, druhé pocit velikášství a spasitelství, třetí klid a lhostejnost. Pořídit si dítě ale většinou nepřinese nic z toho.
Sám jsi psal, že v žádném případě nechceš dceru. Nejsi na tom zdravotně nejlépe, a lidé, kteří na tom jsou zdravotně hůře, plodí častěji dcery (spermie produkující potomka ženského pohlaví jsou odolnější).
A pokud to bude syn, tak se připrav na to, že bude podobně chronicky nemocný, odlogovaný, šikanovaný a depresivní jako tvůj adoptivní synek, nebo jako já. Žít jako morální člověk v těžce nemorální společnosti je opravdu na hovno.
"Takže milión či více vyhozeno, ratolest je neloajální, nějaká pomoc v tvých
projektech a záměrech nilová, jen výdaje, čas a starosti .."
Vycházíš z premisy, že každý je schopen býti vládcem a ideologem a má své projekty a záměry. Já pocházím z průměrné rodiny dělnického vzdělání. Otec mi sice částečně vštípil zájem o dění kolem sebe (mnohem více mi nicméně vštípil nulovou sebedůvěru a že cokoliv, co udělám, řeknu nebo si myslím, je špatné a ubohé a bezcenné) ale sám se o politiku příliš nezajímá, vydělává aby nás uživil, za což jsem mu vděčný, ale jinak nevím o nějakých projektech či záměrech, které by se mnou chtěl sdílet, abych mu v nich pomáhal. Jeho projekt a záměr je, aby měl děti vzdělané a aby to dotáhly dál než on.
O což se já vlastně celkem snažím. A chápu, že to rodiče se mnou asi myslí dobře a chtějí pro mně asi to nejlepší. Ale stejně tak je faktem, že se to dělá dost blbě, když zapomněli na to v dnešním krutém světě nejdůležitější. A to je samostatnost, nezávislost, sebevědomí, sociální dovednosti...
Samozřejmě, cca od svých 7 let už si za všechny problémy mohu především sám. Že jsem celé dny propařil, nezdravě se stravoval a málo spal - místo abych sportoval, četl hodnotné knihy a sledoval hodnotné filmy, vzdělával se, učil se praktickým dovednostem, více komunikoval s lidmi, abych se otrkal, atd.
Ale od útlého dětství, kdy toho člověk přejímá nejvíce a výchovné programy se zapíší nejhlouběji do jeho podvědomí, mě holt nikdo k žádným ctnostem ani schopnostem přežití nevedl. Lhaní a přetvářku jsem si musel vypěstovat sám. Se sebevědomím bojuji celý dosavadní život.
A emoce a podvědomí se překonávají kurva těžce. Že mají všichni stejné šance je prázdný kec vylhaných pozérských demagogů. A vědomé snahy o cokoliv bývají zpravidla směšné a bez efektu, když to porovnáme s ranami osudu. Alespoň mi to tak teď takhle připadá. Kdo je tragéd odmala, zůstane už tragédem navždy. Rozhodně není v jeho moci, aby to změnil sám, jenom ze své vůle. To je utopie.
"U mlaďasů kluků se často objevuje despekt k rodičům. Omezují je, jsou to kašpaři, jsou z jiného světa, tak zaostalí, co poslouchají za hudbu, snad dechovku nebo ten rokenrol, vždyť to je pravěk, hrůza, a jak jsou omezení, ani nevědí, která skupina co zpívá a jak chodí oblíkaní, jejich ratolest se za ně na ulici stydí, že se zkompromituje."
Jo, to je ve většině případů nejspíš pravda. Když vidím holčičky, které se nechají na diskotékách oblézat špinavými cikány, tak si říkám jednak - zlaté křesťanské hodnoty, a jednak - jací to naši komunisté museli být ještě křesťané...
Osobně ale samozřejmě nemohu mít rád přílišnou generalizaci v tomto směru. Už jenom proto, že ti samí starší lidé, kteří třeba mě z fleku vyhodnotí jako namachrovaného frajírka jenom proto, že mám na sobě ten typ oblečení, který už se dnes dá sehnat skoro jako jediný, a jako zdegenerovaného kriplíka jenom proto, že mám sluchátka v uších, abych nemusel poslouchat hluk města, a většinu času prosedím u počítače, protože spolu s internetem je to produkt těch nejvyspělejších technologií, jaké lidstvo stvořilo, a tudíž mi nic neposkytne tak rozmanité možnosti zábavy, jako tohle, a navíc se přitom člověk fyzicky nenamáhá a může to všechno vykonávat z pohodlí domova (až vymyslí způsob, jak udělat multimediální počítač z mozku, tak většinu času strávím ležící na posteli s většinou tělesných funkcí deaktivovanou a budu pohroužen do vlastního Matrixu); tak ti samí lidé označí jakoukoliv ambiciózní kurvičku od nás z gymplu jako hodnou a slušnou a chytrou a šikovnou slečnu, ze které bude paní inženýrka nebo doktorka a někam to dotáhne - narozdíl od zdegenerovaného frajírka.
Vidím to u svých rodičů i prarodičů i dalších příbuzných, kterým se prostě nezavděčím a kteří se za mě v podstatě stydí a je mi jasné, že kdyby měli rodiče možnost si vybrat mezi mnou a třeba jedničkářkou od nás ze třídy na gymplu, tak pojmou jako své dítě stokrát raději tuhle sebevědomou ambiciózní holčičku.
A přitom je mně jako jednomu z mála z nejzazších hlubin srdce jedno, co mí rodiče nebo kdokoliv jiný poslouchá za muziku nebo jak se obléká. Co se týče masové kultury - jsem kulturní barbar (prostě mě to z většiny nikterak neoslovuje), a je mi vrstevníky vyčítáno, že se oblékám většinou průměrně až příšerně a že "nemám styl" - jsem prostě ten typ člověka, co kdyby chtěl patřit do nějaké škatulky, tak si jí nejdřív sám vytvoří.
Ale kecy poslouchám stejně jako všichni ostatní, a možná ještě hůř. A slušná holčička jedničkářka se mezitím na diskotéce nechá ocintávat nagelovanými cikány.
Samozřejmě, měl bych být asi vděčný za to, co mám. Že jsem se narodil jako chlapec, jako běloch, jako heterosexuál, do relativně vyspělé evropské země, která je po celém světě sice rozporuplně, ale přesto zajímavě vyhlášená. Že nejsem úplně dutej a chronických nemocí mám jenom pár.
A stejně tak jsem vděčný rodičům, že se pro mě tak obětují. Když to tak vezmu, tak jedna z hlavních věcí, která mě štve, je to, že svoji vděčnost nemohu nějak projevit. Třeba tím, že bych se jevil jako perspektivní v tom, abych do pár let začal živit já je.
Ale vím, že to se nestane, a budu nakonec rád, pokud horko těžko uživím sám sebe. Nesplním očekávání, vůči rodičům ani vůči sobě. A zároveň je faktem, že mě rodiče sami v tomhle směru dost hendikepovali a téměř znemožnili, abych jim jejich oběť mohl nějak materiálně oplatit.
Samozřejmě, že své rodiče ctím. S tím jsem nikdy problém neměl. Ale nějak nevím, jestli jim mám být víc vděčný za to, že mě vůbec vychovali, a nebo jim víc vyčítat, že mě vůbec přivedli na tento svět.
V mém současném rozpoložení musím s plnou odpovědností prohlásit, že bych se byl raději nenarodil, a taky bych byl raději, kdyby si místo toho rodiče užívali mládí. A zatím nějak nevypadá, že by byla naděje na zlepšení. Je dost pravděpodobné, že podobné úvahy bude tvůj hypotetický syn provádět taky.
Když se dnes dva lidé rozhodnou pořídit potomka, jsou rázem minimálně tři životy zničené...
|
000004150
000003960
